Duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické, avšak ne vždy mu je věnována dostatečná péče a pozornost. V současné době se přitom pohybuje výskyt duševních obtíží v populaci kolem 36 %. Nejohroženější jsou mladí lidé, primární pečující a senioři.
Zakladatelky nestátní neziskové organizace Nevypusť duši Marie Salomonová a Tereza Růžičková na vlastní kůži zažily, jaké to je potýkat se s duševními obtížemi a pečovat o osoby, které jimi trpí. Obě mrzelo, jaký má společnost pohled na lidi, kteří si duševními onemocněními prochází, a chtěly bourat stigma. Ze studií a vlastních zkušeností věděly, že prevence je základ. Proto založily projekt, který se zaměřuje na preventivní programy na školách.
Nevypusť duši je nestátní nezisková organizace, která vznikla v roce 2016. Iniciativa přináší prevenci v péči o psychiku, šíří praktické a ověřené informace a usiluje o to, aby se konverzace o duševním zdraví stala součástí běžného života moderní společnosti, ve které se nikdo nestydí říct o pomoc. Ve spolupráci s veřejnými institucemi iniciativa také dlouhodobě prosazuje systémové změny v oblasti péče o duševní zdraví.
Jelikož v rámci Nadačního fondu Simony Kijonkové organizaci finančně podporujeme, rozhodli jsme se vyzpovídat její ředitelku Barboru Pšenicovou:
Báro, Nevypusť duši se zaměřuje na prevenci a péči o psychiku. Co vás přimělo organizaci založit?
Naše zakladatelky začaly založením facebookového profilu na odbourávání stigmatu. Ten brzy přešel v preventivní programy na školách s cílovou skupinou dětí starších 15 let. Už tehdy z výzkumů věděly, že u 75 % dospělých, u kterých je v dospělosti duševní onemocnění léčeno, se nemoc rozvinula před dvacátým čtvrtým rokem života.
V poslední době se o duševním zdraví mluví čím dál tím více. Čím si myslíte, že je to způsobené?
Několika faktory. Jedním z nich je pandemie covid-19, která má na svědomí zvýšení výskytu duševních obtíží. To otevřelo prostor k hledání nástrojů pomoci. Jednalo se zároveň i o cestu k daleko obsáhlejší veřejné diskusi o tématu duševního zdraví a prevenci duševního onemocnění. Rovněž je to také možná proto, že dorůstá generace lidí, pro které je téma duševní pohody, work-life balance a rovnováhy důležité.
Jak je na tom obecně česká populace s duševním zdravím? Mají západní země vyšší výskyt duševních onemocnění než východní státy?
To si netroufáme tvrdit, ani taková data k dispozici nemáme. Obecně z průzkumů vychází, že každý čtvrtý člověk se ve svém životě setká s duševním onemocněním. Dále pak že se v současné době pohybuje výskyt duševních obtíží v populaci kolem 36 %. Nejohroženější jsou mladí lidé, primární pečující a senioři. Nicméně, vzhledem k válce na Ukrajině, se můžeme jako odborníci a odbornice zatím pouze dohadovat, jaký dopad bude mít na psychiku lidí zapojených do válečného konfliktu trauma, které zažívají. Tudíž nevíme, zda se dá použít jako paralela východ a západ. Co však víme je, že v mnohých státech fungují služby odlišně oproti České republice. Přesto si myslíme, že i Česká republika dokáže v řadě institucí nebo díky profesionálům zastat velmi dobrou práci, která může být pro okolní země inspirací.
Řada lidí stále nevnímá duševní zdraví a stav psychiky jako důležité. Čím to je způsobené a jak mohou jedinci společnost více edukovat?
Stigmatem 
Ještě pořád panuje názor, že duševní obtíže zažíváte, když jste slabá. Že si zkrátka nedokážete poradit, že jste málo odolná. Pravdou ale je, že duševní obtíže nevznikají jen pro to, že nezvládáte tlak, který je na vás vyvíjen. Řada z nich je geneticky nebo hormonálně podmíněna. Je třeba ale o tématu mluvit, vytvářet bezpečný prostor pro hovory o duševním zdraví, aby se lidé nezdráhali říct si o pomoc, aby věděli, na koho se mohou obrátit, aby blízcí lidé kvůli svému přístupu nezvyšovali dosažení pomoci, což se bohužel děje. Například mezi dětmi panuje často názor, že si o pomoc neřeknou proto, že tomu jejich rodiče nevěří, nebo jejich obtíže bagatelizují. Kromě toho je to také samozřejmě o zvyšování informovanosti mezi lidmi – co to jsou varovné signály, co vyžaduje jakou péči a pomoc, kde ji hledat atd.
V rámci Nevypusť duši nabízíte řadu programů pro školy a firmy. Oslovují vás s žádostí o pomoc samy?
Jak které a záleží v jaké fázi. Pro školy v ČR jsme ale už partnerem, ty se nám ozývají samy. Často se děje to, že poptávka přesahuje naše kapacity a odkazujeme je proto na jiné subjekty. Co se týká firem, v jejich případě se nejedná o tak rozsáhlý zájem, jaký bychom nebyli schopni pokrýt. Musíme ale přiznat, že se prevenci a tématu duševního zdraví také firmy věnují čím dál tím více.
Můžete prosím popsat, jak taková spolupráce funguje, jak dlouho trvá apod.?
Záleží na tom, o jakou spolupráci se jedná, programů máme mnoho. Rozděleny jsou do tří skupin – mladí lidé do 26 let, firmy a veřejnost a pedagogické sbory. Každý program je jiný, na webových stránkách se na ně můžete podívat. Nabízíme celou řadu služeb od konzultací, mailové poradny, jednorázových workshopů a infografik až po podporu a například půlroční práci na jedné škole. Neumíme zařídit, že někdo nevyhoří, nebo že děti budou ve škole klidné. Umíme ale pomoci s tím, jak o sebe máte pečovat, kde máte hledat pomoc, čeho si máte všímat, jak s takovým člověkem můžete mluvit, jak mu můžete být nápomocni atd.
Jak děti a zaměstnanci firem na vaše přednášky/školení reagují? Přeci jen duševní zdraví je pro každého různě citlivá záležitost a nemusí být komfortní se takového školení účastnit nebo o tom diskutovat před ostatními. Děti se mohou před spolužáky stydět nebo dokonce bát (šikana apod.).
Přes 93 % účastníků a účastnic si vždy odnáší nové informace. Zároveň nás známkou 1 nebo 2 hodnotí přes 95 % z nich. To o našich programech vypovídá, že jsou zajímavé. A ano, stále panující stigma může být pro mnohé překážkou se na něco zeptat nebo o něčem otevřeně mluvit. Náš lektorským tým je ale často k dispozici i mimo oficiální program, takže lidé mají možnost se ptát mimo skupinu nebo anonymně například přes anonymní sbírání dotazů. Přesto na našich přednáškách dostáváme často značně konkrétní a až velmi náročné dotazy, z čehož můžeme usuzovat, že lidé na takový program přijdou právě proto, že hledají odpovědi na své otázky. Během práce na školách s mladými si ale všímáme, když je někde duševní téma stigmatem, máme vypracovaný systém reportů, jak na takové situace upozorňovat třeba školské poradenské pracoviště atd. Není to ale přímo naše práce, spíše chceme být nápomocní.
Jaké máte s organizací plány do budoucna?
Velké! 😊 Plánujeme se věnovat podpoře dospělých (rodičů), brzy budete také moci vidět naše interaktivní zpracování podpůrného rozhovoru, který vám může usnadnit hovory o duševním zdraví. To přitom není zdaleka všechno. Chystáme mimo jiné i nový workshop, čeká nás velká osvětová kampaň, plánujeme se více věnovat budoucím odborníkům a odbornicím z pomáhajících profesí a zintenzivňujeme práci na školách s pedagogickými sbory. Teď na podzim jsou před námi ještě dvě velké prezentace a společné diskuse s dalšími subjekty k tomuto tématu. Na všechno se moc těšíme.
Jaký přínos vidíte ve spolupráci s NFSK?
Věříme tomu, že máme stejný základní zájem – pomáhat tam, kde je to potřeba a kde má pomoc hmatatelný dopad. Třeba právě na středních školách, kde před našimi workshopy 30 % studentů a studentek neví, kam se obrátit, když jim není dobře. Po skončení workshopu o základních kontaktech má tyto informace 93 % studentů a studentek. Vidíme a cítíme, že opravdu pomáháme, a díky stejně smýšlejícím partnerům můžeme naše aktivity rozšiřovat, prohlubovat a postupně krok za krokem proměňovat současnou situaci od samotného základu.
Co byste vzkázala našim čtenářům v rámci péče o duševní zdraví?
To, co říkáme všem lidem, se kterými přicházíme do kontaktu, nezávisle na věku, pozici nebo na tom, jestli zažívají duševní obtíže nebo se aktivně snaží pečovat o svou duši a svůj well-being: to, co je uvnitř, je stejně důležité jako to, co je na povrchu. Stejně jako nám záleží na našem fyzickém zdraví, by nám mělo záležet i na zdraví duševním, protože tvoří celek – nás. Nezapomínejme na to a pojďme každý den udělat něco pro to, abychom naši duši nevypustili, ale opečovali ji. Nemusí to být něco velkého, často se stačí zastavit a trochu se nadechnout 😊
