Říká se: škola základ života. Vzdělávací instituce by měly nejen doplnit znalosti dětí, ale položit pevné základy jejich budoucnosti. Ne vždy se tak děje – učení děti leckdy nebaví, nedává jim smysl, neví, proč se učí to, co se učí.
O změnu v českém systému vzdělávání se snaží ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška. Motorem je pro něj jeho osobní zkušenost, kdy zjistil, že učení se zpaměti mu nevyhovuje. Naopak je pro nej důležité věci zažívat. Přičemž zjistil, že takovým způsobem se nejrychleji učil nejen on, ale i další děti. Začal proto tedy hledat způsoby, jak tento přístup dostat do škol a jak celý systém změnit.
Nadační fond Eduzměna tvoří zástupci soukromého, neziskového a veřejného sektoru. Jejich cílem je společnými silami, know-how a financemi podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice. Usilují o komplexní společenskou proměnu. Soustředí se na dlouhodobé a udržitelné přístupy, které budou mít prokazatelný dopad na zlepšování učení dětí.
Jelikož v rámci Nadačního fondu Simony Kijonkové fond finančně podporujeme, rozhodli jsme se jeho ředitele Zdeňku Slejška vyzpovídat:
Zdeňku, Eduzměna se snaží o školní reformu. Co vás přimělo fond založit? Byla to vlastní/osobní zkušenost?
Moje osobní zkušenost určitě sehrála důležitou roli. Ve škole mě vždycky trápilo, proč se učíme to, co se učíme. Vyhovuje mi věci zažívat, je to pro mě ideální způsob, jak vědomosti získávat a využívat. Když mám jen něco poslouchat, a pak si to zapamatovat, je to pro mě velmi problematické. Později jsem zjistil, že to takhle má většina dětí, že potřebují prožitek. A tak jsem začal přemýšlet, jak tento přístup dostat do škol a jak celý systém změnit. Se svým záměrem jsem oslovil tehdejšího ředitele Nadace OSF Roberta Basche a společně jsme přesvědčili další tři významné nadace: Nadaci České spořitelny, Abakus – nadační fond zakladatelů Avastu a Nadaci Lilie a Karla Janečkových. Ty se nad tématem realizace systémové změny vzdělávání spojily a založily Nadační fond Eduzměna.
Kdo je Zdeněk Slejška?
Vystudoval obor biologie–tělesná výchova na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Věnoval se učení dětí i dospělých a má za sebou 15 let lektorské praxe v oblasti prožitkové pedagogiky.
Založil Nadační fond Eduzměna. Iniciativa má své kořeny na Kutnohorsku.
Za svou podporu systémových změn v oblasti vzdělávání se stal v roce 2013 Ashoka Fellow.
Jaké problémy vnímáte v českém školství jako nejpalčivější?
Škola často nepřipravuje děti na to, co je v životě čeká. Učení je leckdy nebaví, nedává jim smysl, neví, proč se některé věci učí. Je skvělé, že znají Pythagorovu větu, je skvělé, když umí dobře psát, ale když to neumí v praxi použít, tak to není dobré. Někdy třeba děti neumí udělat prezentaci pro veřejnost, aby zjistily, jestli jim je rozumět. Propojitelnost a přemýšlení v souvislostech jsou klíčové dovednosti, které se ve školách bohužel dostatečně nerozvíjejí.
Dalším problémem českého školství pak je to, že u dětí potvrzuje sociální postavení, do kterého se narodí. Tedy, že děti ze sociálně slabšího prostředí většinou nemají šanci uspět lépe než jejich rodiče. Když se například narodíte ve vyloučené lokalitě, je velice pravděpodobné, že v ní taky zůstanete, protože skončíte v segregované nebo praktické škole.
Spolupracujete s MŠMT? Pokud ano, jak spolupráce probíhá a jak ji hodnotíte?
Ministerstvo je u Eduzměny vlastně od začátku. Kromě ministra, který dal v roce 2021 jejímu působení záštitu, jsme v intenzivnějším kontaktu s lidmi, kteří mají na starosti podporu a rozvoj škol. Vrchní školní inspektor je například členem naší správní a odborné rady, další státní úředníci se také účastní setkání naší odborné rady. Naši spolupráci s ministerstvem považuji za přínosnou a pro udržitelnost našeho projektu jako naprosto klíčovou. V praxi to znamená, že si vyměňujeme důležitá data, konzultujeme poznatky a výstupy z našich projektů, hledáme, jak dílčí věci zavést do systému. Jako příklad mohou sloužit tzv. expertní týmy duševního zdraví, které by, pevně věřím, mohly v budoucnu poskytovat důležitou podporu školám v práci se žáky se specifickými potřebami.
Váš pilotní projekt jste odstartovali na Kutnohorsku a na webu uvádíte, že se zapojilo 57 subjektů (MŠ, ZŠ, SŠ) z 59. To je obrovský úspěch! Jak se vám podařilo dosáhnout takového zájmu?
Máme z toho velkou radost. Vše je o postupném budování důvěry, začínáme pracovat i se školami, které nás zezačátku nevítaly s otevřenou náručí. Podařilo se nám je ale přesvědčit, že je Eduzměna skutečně může podpořit a že spolupráce s námi může mít reálný dopad. Nejdříve jsme pečlivě naslouchali jejich potřebám, abychom jim následně nabídli konkrétní smysluplné aktivity. A nyní je to tak, že téměř ve všech školách si vedení nebo i širší pedagogický tým připravuje alespoň základní představu rozvoje školy na další rok a plánuje, v čem se chce dál zlepšovat.
Přiblížíte nám prosím, jak spolupráce se školami probíhá a na kolik let je naplánovaná?
Pilotní projekt Eduzměna je plánovaný na 5 let. Začátky v roce 2020 byly poznamenané covidovou situací. Loňský školní rok byl v podstatě první, kdy jsme mohli ve školách na Kutnohorsku bez omezení fungovat. Naplno se tak rozjela spolupráce škol s našimi „průvodci“. Jedná se o experty, kteří docházejí přímo do škol. Jsou v kontaktu s vedením, učiteli, dětmi i rodiči, a pomáhají školám v rozvoji. Kdybych měl jmenovat konkrétní aktivity, které Eduzměna na Kutnohorsku nabízí, tak jsou to například metodická centra pro učitele a ředitele, nejrůznější programy pro děti zaměřené na rozvoj kompetencí, intervence týmů duševního zdraví, minigranty nebo třeba pomoc se získáváním dotací z evropských fondů.
V letošním roce jste projekt rozšířili do čtyř dalších regionů. Jak to zatím probíhá tam? Vnímáte rozdíly oproti Kutné Hoře? Je ze stran MŠ, ZŠ s SŠ stejný zájem jako tam?
Hledáme, co je z Eduzměny přenositelné, jak šířit naše poznatky dál. S našimi novými čtyřmi regiony, kam patří Turnovsko, Šumpersko-Zábřežsko, Přešticko-Blovicko a Českobudějovicko, už spolupráce neprobíhá do takové hloubky jako na Kutnohorsku. Spolupracujeme s týmy z těchto regionů a ty prochází zážitkovým výcvikem, stážemi a supervizí. Snažíme se především inspirovat, nejdeme už tedy do konkrétní interakce se školami. Jsou to právě lidé z těchto týmů, kdo Eduzměnu šíří dál. Ukazujeme jim cestu, směr, kterým se vydat, a sdílíme to, k čemu jsme za poslední 3 roky na Kutnohorsku dospěli.
Jaké další regiony máte v plánu přidat?
Máme před sebou ještě 2 roky do konce pilotního projektu na Kutnohorsku. Tam potřebujeme zajistit především udržitelnost, tedy aby nastartované změny pokračovaly. Od března spolupracujeme se 4 novými regiony a jsme v kontaktu také s dalšími, které Eduzměna zajímá. S nimi sdílíme především příklady dobré praxe. O rozšíření našeho záběru o další regiony však uvažujeme až po skončení pilotního projektu v roce 2025. Vedeme nyní debatu, zda půjde o regiony, které jsou na změnu nějakým způsobem připravené a mají o Eduzměnu zájem, nebo naopak o ty, které by naopak potřebovaly podpořit své školy, ale nejsou v tom zatím aktivní.
Mohou se vám regiony hlásit v případě zájmu samy?
Nikdy neodmítneme příležitost představit, co je Eduzměna a k jakým poznatkům jsme dosud došli. Je to ale hlavně o inspiraci, představení naší cesty. Jak už jsem uvedl, v tuto chvíli se soustředíme hlavně na dokončení pilotáže na Kutnohorsku a upřesnění toho, co budeme dále přenášet jako model podpory vzdělávání v nových regionech. Nepředpokládáme, že do roku 2025 budeme mít kapacitu tento počet regionů rozšířit.
Co by mělo být výsledkem celého projektu a je v plánu nějaký den ukončení?
Pilotní projekt na Kutnohorsku je plánovaný do června 2025, nastartované změny by ale měly pokračovat. Toho chceme dosáhnout prostřednictvím vytvoření Centra podpory vzdělávání. To by mělo do budoucna převzít naši roli a nabízet cílenou podporu všem, kterých se vzdělávání týká. První pobočku budujeme právě na Kutnohorsku, ale naší ambicí je vytvořit celostátní síť těchto center.
Školám centrum už teď pomáhá, aby se proměnily v živá společenství, která jsou schopná reagovat na výzvy a zlepšovat učení dětí. Ředitelům se snaží uvolnit ruce, aby mohli fungovat jako skuteční lídři pedagogických sborů. Učitelům dává prostor rozvíjet se a prožívat radost ze své práce. Děti motivuje k učení a zapojení se do školních aktivit. Rodiče podporuje, aby se zajímali o chod školy a její projekty. A konečně zřizovatelům umožňuje, rozumět svým školám a jejich potřebám. To je ideál, ke kterému věřím, že směřujeme.
Může pomoci i široká veřejnost? Pokud ano, jak?
Rodiče jsou pro nás důležitými partnery při vzdělávání dětí. Ne všichni si ale uvědomují, že český vzdělávací systém potřebuje změnu. Že je nezbytné, aby děti připravoval na život ve stále se proměňujícím světě. Zároveň nemůžeme čekat, že se ta změna ve školách udělá sama. Musíme začít každý sám u sebe. I proto se snažíme veřejnost oslovovat kampaněmi, abychom ji do proměny školství zapojili. Ukazujeme příklady, jak je možné stát se aktivním partnerem školy, jak podpořit děti v procesu učení a vytvářet respektující a bezpečné prostředí.
Jaký přínos vidíte ve spolupráci s NFSK (Nadačním fondem Simony Kijonkové)?
Kromě finanční podpory je to určitě i vzájemná výměna zkušeností s nadační prací. Jsme také vděční za zpětnou vazbu k našim aktivitám. Zároveň pro nás fungování NFSK je i inspirací pro naše vlastní šíření aktivit do různých regionů v ČR. Celkově jsme rádi za partnera v podobě firemní nadace, vedle ostatních – rodinných nadací, fondů, individuálních dárců – je tato forma filantropie důležitý střípek v mozaice. Vzdělávání se totiž dotýká opravdu úplně všech, kterým záleží na budoucnosti této země.
